Dnešní generace vůbec neví, co to bylo za auto. Ale v roce 1988 to byl v tehdejším Československu ohromný bourák západního stylu, za který se dokonce dávaly v prodejnách tučné úplatky.
Před rokem 1989 nebylo zrovna moc aut, na která by tehdejší československý občan dosáhl, a tak na silnicích byly kromě domácích škodovek vidět nejčastěji sovětské Lady a Moskviče, německé (tehdejší NDR) Wartburgy a Trabanty, případně rumunské Dacie. V roce 1988 se ale v prodejnách aut objevil třídveřový vůz, do té doby neznámé značky Oltcit, a Čechoslováci po něm začali šílet.
Oltcit byl vlastně licenční vůz automobilky Citroen, který vycházel z konceptu Prototype Y, resp. Projet TA, postavený na platformě modelu Fiat 127. V šedesátých letech totiž Fiat s Citroenem poměrně úzce spolupracoval a Projet TA měl zaplnit mezeru mezi modely 2CV a GS. Vůz byl připraven na zástavbu malých motorů typu boxer od Citroenu. Jenže vše se zamotalo, spolupráce s Fiatem se nakonec nerozběhla, na základě projektu Prototype Y vznikl Peugeot 104, a Projet TA zůstal takříkajíc „na ocet“.
To ale nevadilo rumunské vládě, která se s Citroenem dohodla a začala v Craiově vyrábět model Oltcit. Jméno vozu je složeno z názvu oblasti Oltenia, kde Craiova leží, a jména automobilky Citroen. Na západních trzích se vůz prodával pod názvem Axel, ale moc úspěšný nebyl. To se však netýkalo tehdejšího československého trhu, kde se Oltcit uchytil natolik, že se za něj dávaly v prodejnách poměrně vysoké úplatky.
Vůz byl totiž na tehdejší dobu a zvyklosti u ostatních automobilů ze socialistických zemí, poměrně slušně vybavený. Z dnešního pohledu to může být úsměvné, ale auto mělo (ve verzi RL) metalízu, zadní stěrač, otáčkoměr, opěrky hlavy nebo třeba pětistupňovou převodovku. V Československu se Oltcitů údajně prodalo neuvěřitelných 45 tisíc kusů. Na silnicích je však už téměř nepotkáte. Většinu z nich „sežrala“ rez a opravdu fatální poruchovost. Osobně jsem měl v devadesátých letech 3 vozy Oltcit a byl jsem s nimi relativně spokojen. S modelem Oltcit 11RL jsem se dokonce s manželkou a tříletou dcerou vydal v roce 1992 do italského Bibione na první rodinnou dovolenou u moře.
Pod kapotou Oltcitu, se kterým jsme do Itálie vyrazili, byl motor boxer s výkonem necelých 60 koní (43kW). Na výlet ve dvou dospělých a s plným kufrem konzerv a plechovek piva to opravdu bylo jen tak tak. Pravdou ale je, že se s autem dala držet rychlost kolem 130km/h vcelku bez problémů a spotřeba byla nějakých 8 litrů na 100km. Bylo ale potřeba motor vytočit až ke 4 tisícům otáček. Absence klimatizace, elektrických okének, airbagů, ABS nebo třeba i autorádia, tehdy nikomu nepřišla divná. Největším komfortem tak u mého Oltcitu bylo střešní okno, zadní stěrač a přídavná dálková světla.
Auto to bylo skutečně extrémně nespolehlivé, nicméně výlet do Bibione a zpět jsme zvládli bez jediného problému. Až druhý den po návratu do Prahy se auto nepodařilo nastartovat a muselo na opravu za skoro 5 tisíc korun. Tenkrát to bylo víc než průměrná měsíční výplata. Ale to už je zase jiný příběh.
Máte nějakou zkušenost s Oltcitem? Napište nám do diskuze
