Před rokem 1989 byl Mercedes v socialistickém Československu zaškatulkován jako symbol „zahnívajícího kapitalismu“ a jako auto, které vlastnili jen veksláci, západní diplomaté, agenti, zlotřilí emigranti a všechny (často neprávem) prapodivné existence. Například i Václav Havel.
Kraťase, žraloka či piáno, jak se Mercedesu W 123 tehdy přezdívalo, znal v té době každý československý motorista. Mercedes byl neuvěřitelně odolné a spolehlivé auto na technické úrovni, vysoce převyšující ostatní automobily. Toužili po něm všichni, neměl na něj však skoro nikdo.
Babiččin Mercedes
Vlastnit jakýkoliv Mercedes navíc téměř vždy znamenalo mít nemalé problémy a pozvánku na policejní vyšetřování do Bartolomějské. Ptáte se proč? Většina Mercedesů se totiž prodávala na inzerát. Prodávající ani kupující nechtěli být příliš na očích. Prodávající byl pravděpodobně již prolustrován a kupující se naivně snažil tomuto uniknout. Mercedesy se proto často přihlašovaly na staré babičky, nebo rodiče v důchodovém věku. Uskutečnit prodej a následný převod vozidla, byl tak v soukromí bezpečnější.
Autobazar jako "zástěrka"
Často byla navíc kupní smlouva „upravena“ na jinou cenu, než byla ta skutečná tržní. Autobazar posloužil pouze k obstarání kupujícího, prodávající smlouvu s bazarem zrušil a auto si prodal sám napřímo. „Výjimkou nebyl ani Mercedes mistra pana Karla Gotta, kterého jsem kdysi sám prodával,“ říká Petr Přikryl, který dlouhá léta prodával ojetá auta v autobazaru pod Libeňským mostem, a pokračuje:
Podezřelé "piáno" 200 D
„Vzpomínám si i na jiný zajímavý prodej. Asi třicetiletý chlapík z Benešova přivezl do prodeje krásné „piáno“ 200 D. Auto mělo nový lak, zachovalý interiér, zdálo se, že motor běžel bez problémů. Prodávající líčil, jak si auto opravoval pro sebe, ale potřebuje peníze na dostavbu rodinného domu. Domluvili jsme prodejní cenu a hned druhý den jsem auto předváděl zájemci. Ten povídá: „Víte, já mám k medvědům blízký vztah, když přijdete třeba na Matějskou pouť, tak vám ty svoje čtyřnohé rád ukážu." Ne, nebyl to ještě přímo pan Berousek (tomu jsem prodával řadu Mercedesů o něco později), ale svérázný a sympatický „světský“.
Motor na odpis
Tento plechový medvěd se mu líbil, tak ho koupil. „Jedu do Bratislavy tak se těším, jak se projedu.“ Ale již třetí den se „medvědář“ objevil na prodejně, a že auto nechce. Prý žere stejně oleje, jako nafty a předjíždějí ho i Trabanti. Celá zadní část auta byla od sazí a oleje. Vysvětlil jsem mu způsob, jak postupovat při reklamaci ojetiny, zavolal jsem původnímu majiteli a domluvil reklamační schůzku. To bylo varietní vystoupení. Původní majitel nechtěl ani slyšet, že by vracel nějaké peníze. Nový majitel zase nechtěl auto v tomto stavu. Ani po třech hodinách velice silného emotivního dohadování nedošlo k žádné dohodě.
Písty z multikáry
Ještě z výzkumáku jsem znal jednoho z největších odborníků na Mercedesy, dokonce prý byl totálně nasazen do Panenských Břežan na údržbu a opravy nechvalně známému R. Heydrichovi. Mechanik celkem rychle zjistil, že motor nemá vůbec kompresní tlaky. Po rozebrání nás všechny čekal velký šok. Vložky válců a písty byly pravděpodobně z východoněmecké multikáry a hlava motoru byla na několika místech neodborně svařována. Prostě jasné skryté vady. Mercedes, jeden z nejkvalitnějších automobilů té doby, byl bohužel „upravený“ českým kutilem, kterého nakonec rozsudek jménem republiky donutil k úhradě opravy motoru. Kupující nám pak jako zákazník zůstal věrný po řadu dalších let a kupoval vždy tuto značku.
Pozvánka na policii
S každým prodejem Mercedesu to byl často detektivní příběh. Jednu „123“ jsem prodával pod rouškou tajemství chlapíkovi, který měl svého kupujícího, ale trval na tom, že chce svoje „piáno“ prodat přes autobazar. Až o měsíc později jsem věděl proč. Prodávající po obdržení peněz emigroval do Německa, a pokud bylo auto prodáno socialistickým autobazarem, tak se vůz kupujícímu nezabavil. Pro mě to byla výše zmiňovaná „pozvánka do Bartolomějské“. Nebyla však ani jediná, ani poslední.
Mercedes za 250 korun
Touha po „piánu“ přivedla k nám na prodejnu „borce“, který si krásného „Medvěda“ odvezl za pouhých 250 korun. Nevěříte? Mercedes W 123 220 D, bílé barvy jsme tehdy prodávali za 250 tisíc Kč. Auta se platila na nedaleké poště formou složenky, kterou jsme kupujícímu předávali s vypsanou částkou a číslem komisního prodeje. Většinou jsme zákazníka na poštu vozili, ale tento to odmítl. Dojde si prý ještě na oběd a vrátí se tak za hodinu. Na složence odmazal tři nuly, na poště zaplatil 250 korun. Na kontrolní útržek tři nuly dopsal a bylo to. Nic jsme nepoznali a auto mu předali. Až po týdnu jsme z výpisů zjistili, jaká platba na náš účet vlastně dorazila. Nutno dodat, že tento „vykuk“ měl falešnou občanku. Z nepříjemného vyšetřování nás zachránila skutečnost, že se Mercedes našel na jednom pražském sídlišti. Po měsíci nám bylo auto vráceno a prodej jsme mohli opakovat.
Jak je na tom „piáno“ dnes?
V nabídkách je těchto legendárních „123“ opravdu hodně. Ceny začínají na cca 1,000 €. To se ovšem odsuzujete k „totálnímu nasazení“ do dílny na hodně dlouhý čas. Za 2 – 3 tisíce € s opravami strávíte pořád několik měsíců. Od 4.000 € si můžete ověřit, jak odolné auto „123“ je a lze s ním okamžitě jezdit.
Dnes „piáno“ za 250 tisíc korun, jako to z našeho příběhu, v pohodě koupíte, ale tuto investici ocení až vaše dnes narozené dítě ve svých osmnáctých narozeninách. Ceny totiž nestoupají až tak rychle, nicméně majestátní svezení vás určitě překvapí. Tak šťastnou cestu.
