Lehké užitkové automobily Škoda 1203 debutovaly již v roce 1968. „Dvanáctsettrojky“ se v sériové výrobě udržely bezmála půl století a v Československu se staly legendou.
Škoda 1203 s nosností 750 kg a prostorem až pro 5,2 m3 nákladu byla poprvé představena veřejnosti 14. září 1968, sériová výroba se v závodě Vrchlabí rozeběhla 20. listopadu 1968. Pro svoji kariérní dlouhověkost umocněnou bezpočtem provedení charakteristické trambusové karoserie provázela Škoda 1203 občany nejen Československa od kolébky (sanitka) až po hrob (pohřební vůz).
Turci ji přestavěli k nepoznání
Jezdila třeba i ve Francii, Belgii nebo v Egyptě. V Turecku ji přestavěli k nepoznání, na robustní pick-up. Na zahraničních trzích přitom byla navíc volně k mání! Ptáte se, co je na tom? V centrálně řízeném národním hospodářství tehdejšího Československa si nový vůz Š 1203 mohly objednat pouze státní či družstevní podniky a organizace. Ty si podaly žádost ke Státní plánovací komisi, úředníci posoudili oprávněnost požadavku a přidělili tzv. „bilanční poukaz“. Teprve poté mohla organizace uhradit kupní cenu a Škodu 1203 si převzít. Do soukromých rukou se „dvanáctsettrojky“ dostávaly až jako ojeté.
Vývoj trval 12 let
Vývoj vozu se vlivem centrálně řízeného hospodářství neúměrně protáhl až na dvanáct let. Škodováci přes všechny těžkosti svůj projekt s původním kódovým označením Š 979 zdárně dotáhli do konce. Na jaře 1956, kdy se vývojáři ve Vrchlabí pustili do práce, šlo přitom i ve světovém měřítku o progresivní koncepci se samonosnou jednoprostorovou karoserií. Ta se obejde bez tradičního rámu podvozku a odděleného motorového prostoru, zhoršujícího využití obestavěné plochy: výsledkem byl pozoruhodně prostorný a lehký automobil. V kategorii užitkových vozů dodnes není samozřejmostí nezávislé zavěšení všech kol dvanáctsettrojky, prospívající komfortu jízdy na tehdy často nekvalitních silnicích.
Chyběly peníze
Konstruktéři navrhli nadčasově elegantní bionické tvary, důsledně zaoblenou karoserii s bohatým prosklením. První prototyp vyjel na silnice už v září 1956. Jenže automobilce se nedostávalo investičních prostředků na zavedení nové technologie samonosných karoserií, a tak Škoda zákazníkům prozatím nabídla nový model Š 1202 klasické koncepce – a podobu budoucí Š 1203 dál pilovala. V rámci unifikace se v připravovaném voze uplatnila řada osvědčených komponentů ze zmíněné „dvanáctsetdvojky“, včetně čtyřválcového zážehového čtyřválce OHV o objemu 1 221 cm3 a výkonu 49 koní (39 kW). Přístrojovou desku i zadní svítilny vůz sdílel s novou osobní Škodou 1000 MB.
Valníky i sanitky
Nejprve se k zákazníkům v roce 1969 dostala kompaktní dodávková dvanáctsettrojka, která při vnějších rozměrech 4 520 × 1 800 × 1 900 mm vážila jen 1 170 kilogramů. Dosahovala postačující nejvyšší rychlosti 90 km/h, při ustálené šedesátce jí naměřili spotřebu 11 litrů benzinu na 100 km. Brzy následoval mikrobus a po něm řada dalších variant, od valníku přes různá montážní provedení po sanitní i pohřební vozy. V několika kusech vzniklo i prodloužené provedení valníku, které tovární tým používal k přepravě závodních speciálů.
Konkurence pro Barkas a ŽUK
Na silnicích zemí východního bloku konkurovaly užitkovým škodovkám hlavně východoněmecké Barkasy B 1000 s tříválcovým dvoudobým motorem, známým z osobních wartburgů. Dále pak polské vozy Žuk a Nysa poháněné archaickými čtyřválci odvozenými z těsně poválečných sovětských gazů M20 Poběda. Mezi roky 1968 a 1981 vzniklo ve Vrchlabí celkem 69 727 vozů Škoda 1203, poté byla finální výroba přeložena na Slovensko – do Trnavských automobilových závodů (TAZ), kde už léta vznikala řada komponentů.
Pozdější kariéra
Průběžně modernizovaný evergreen Š 1203 dostal ke svým dvacetinám (1988) větší a výkonnější motor 1 433 cm3 o 57 koních (42 kW). Nová pětistupňová převodovka snížila ve vyšších rychlostech otáčky motoru, tedy i jeho hlučnost a spotřebu. Ke zvýšení provozní bezpečnosti přispěly dvouokruhové brzdy, drobné retuše osvěžily design karoserie a v 90. letech se pod kapotou objevil i úsporný čtyřválcový diesel 1,9 l od Volkswagenu. Podnik TAZ byl po roce 1989 privatizován, nicméně produkce oblíbeného modelu pokračovala pod původním označením. Počínaje rokem 1993 začal být nabízen jako TAZ 1500, o tři léta později přibyla již zmíněná naftová verze s označením TAZ 1.9D a benzinová klasika, nově se vstřikováním paliva, se dočkala přejmenování na TAZ 1,5i (podle injection, vstřikování).
Nenáročná a cenově dostupná
Zájemci o nenáročnou, cenově dostupnou dvanáctsettrojku si ji mohli objednat ještě dvě desetiletí poté. Od dubna 1973 do srpna 1999 vzniklo v Trnavě přibližně 89 tisíc vozů všech provedení. Štafetu, byť už jen formou individuálních zakázek a kompletace z dílů, převzala menší firma z českého Žacléře, tedy místa vzdáleného od závodu ve Vrchlabí asi jen 16 kilometrů.
