Pod svícnem je největší tma. Toho se komunistická Státní bezpečnost držela při utajování nejen svých příslušníků, ale také jejich automobilů. Ale jenom samotné maskování úspěch nezaručovalo.
Komunistická StB nepoužívala ke své práci pouze vozy české nebo sovětské výroby. V jejích garážích tak nestály jen Volhy, Tatry nebo obyčejné škodovky. Svoje místo tam měly i Mercedesy, Renaulty nebo třeba oblíbené Fiaty. Při sledování ale bylo potřeba vozy maskovat, aby nebyly příliš nápadné a nedaly sledovanému šanci je odhalit, a tím zhatit celou sledovací akci. Sledovací vozy tak byly v principu rozděleny do dvou skupin, a podle toho, do jaké skupiny vůz patřil, bylo přistupováno k jeho maskování.
Do jedné skupiny tak například patřily vozy z tehdejší kapitalistické části Evropy. StB totiž sledovala nejen československé státní občany, ale také tzv. vízové cizince, kteří do republiky přijížděli ve svých vozech. Ty ale byly mnohdy výkonnější než běžné škodovky nebo Volhy a tak i StB musela do svého vozového parku nakoupit kvalitní techniku. V jejích garážích tak byly vozy značek BMW, Ford, Mercedes, Renault nebo třeba Fiat. Obzvláště Fiat Mirafiori byl u StB velmi oblíbeným vozem. Protože ale vozy „západních“ značek vzbuzovaly na tehdejších československých ulicích a silnicích značný zájem veřejnosti, bylo nutné takové vozy maskovat. Velmi často jim proto komunistická policie vystavovala zahraniční registrační značky, nebo třeba značky cizinců, žijících v Československu.
Do druhé skupiny pak patřily vozy, které naopak musely vypadat co nejvíce obyčejně a lidově. Byly totiž určeny ke sledování občanů ČSSR, například disidentů a jejich rodinných příslušníků nebo přátel. Často šlo proto o starší vozy Škoda, Moskviče, Volhy nebo Trabanty. Takové vozy proto dostaly za účelem maskování například autozahrádky, nosiče lyží, světelné transparenty „taxi“ nebo třeba plechovou střešní ceduli s nápisem „Autoškola“. Oblíbené byly také triky s vyměněným a nenalakovaným blatníkem a potiskem různých podniků. Například zmíněné Trabanty na sobě měly oranžový nápis „Okresní správa spojů“ resp. Spoje, někdy měly za oknem plastovou kartu, která označovala vůz pro invalidy. Oblíbené byly také vozy Škoda 1203, které byly na tehdejších československých silnicích naprosto běžným automobilem používaným různými podniky a institucemi. Mohl to být například valník, montážní dodávka nebo třeba mikrobus s nápisem „Cestovní kancelář mládeže“ na bočních dveřích.
Maskování aut ale nestačilo. Maskovat se museli i příslušníci StB. V „montážním“ voze Trabant s nápisem „Spoje“ tak seděl estébák v montérkách s brašnou na nářadí na klíně, připraven kdykoliv vystoupit a sledovat sledovanou osobu. Výjimkou ale nebyli ani estébáci převlečeni třeba za sportovce s fotbalovým míčem v ruce nebo třeba za studenty hudební školy s pouzdrem na kytaru na zádech. Vynalézavost estébáků ale neznala mezí, fotoaparát zabudovaný v přední masce vozů Žiguli, ovládaný bovdenem z kabiny vozu, nebo kamerou v dětském kočárku, který veze mladá dvojice, patří jen k drobným ukázkám toho, jak tehdejší StB pracovala
