Nebyl členem SSM, a tak ho v roce 1987 nepřijali na VŠE. Při okukování výlohy Tuzexu na pražské Pankráci si všiml cedulky „Přijmeme prodavače“. Nastoupil a další dva roky mu podle jeho slov daly z ekonomiky mnohem více, než zapovězené vysokoškolské studium.
Dnešní třicátníci, a mladší už vůbec, pravděpodobně absolutně netuší, co to byl Tuzex. Jejich rodiče však často kolem výloh těchto prodejen chodili s ukrutnou touhou vejít dovnitř a něco pěkného si koupit. Oblečení, elektroniku, kosmetiku, nebo třeba, z dnešního pohledu obyčejnou, plechovku coly. Jenže to nešlo. Zboží v Tuzexu se totiž prodávalo pouze za valuty, nebo tzv. „tuzexové koruny“, lidově „bony“.
Když přišly do prodejny italské skútry Vespa, které stály více než třetinu nové škody 120L, říkali jsme si, tak tohle je tedy „úlet“. To si v životě nikdo nekoupí. Byl to jeden z našich největších omylů
Petr S.; Bývalý prodavač v prodejně Tuzex
Tuzexové koruny byly velice specifickou měnou a legálně se daly získat pouze výměnou valut v bance. V socialistickém Československu byl valut kritický nedostatek, a tak stát zavedl tzv. povinnou směnu. Každý, kdo získal valuty, byl povinen je do cca 14 dnů nabídnout bance. Stát se tak dostával k zahraniční měně nejen od umělců, ale také například od pracovníků, kteří na Kubě, nebo třeba v Egyptě, stavěli cukrovary a pivovary. Ten, kdo měl tuzexové koruny, mohl potom v Tuzexu nakupovat zahraniční elektroniku, kosmetiku, oblečení, ale také třeba auta, motorky, nebo nábytek.
A protože v klasických obchodech žádné zajímavé zboží nebylo, poptávka po bonech byla veliká. Kurz osciloval většinou v rozmezí 5 – 6 korun československých, záleželo na období. Například kolem Vánoc byla cena vyšší, než v jiných měsících, záleželo ale také na poptávaném množství. Bony prodávali tzv. veksláci, kteří stáli před každou prodejnou Tuzexu v republice a klasickou hláškou: „Ňáký bony?“ nabízeli kolemjdoucím výměnu poukázek za koruny. Za den si veksláci většinou vydělali i několikanásobek tehdejší průměrné mzdy.
Na své si ale přišli i prodavači za pultem. Jeden z nich nám povyprávěl, jak to tehdy v Tuzexu chodilo a že výplata byla pro většinu z nich jen dobrým přivýdělkem: „Nastoupil jsem do oddělení Auto-moto a sport a první, co kolegové udělali, bylo to, že mě seznámili s faktem, že pojem „podpultové zboží“ existuje i v Tuzexu. Pneumatiky OR 6, některá autorádia, reproduktory, tenisové míčky, rakety, automobilové antény, atd… To vše putovalo pod pult. Takové zboží se prodávalo pouze známým, většinou za nějakou protislužbu, nebo nějaký ten úplatek. Takže například číšník z vinárny v centru Prahy dostal podpultové autorádio a já jsem potom mohl do vinárny zajít se slečnou na protekční večeři, kterou jsem neplatil“, popisuje Petr, který v Tuzexu na Pankráci pracoval jako prodavač téměř dva roky.
Denně si tak Petr údajně přišel na pět set až tisíc korun, což byl v době, kdy výplata prodavače činila 1.750,-Kč velice nadstandardní příjem. Jenže to nejlepší mělo teprve přijít: „Jednoho dne přivezli do prodejny italské skútry Vespa. Nádherné kousky, prostě etalon všech skútrů a mopedů. Jenže stály tehdy nějakých 6.000 bonů, což bylo přibližně 30 - 35 tisíc korun. Automobil Škoda 120 L stál v té době v Tuzexu přibližně 16.000 bonů. Říkali jsme si, že Vespu si nikdo nekoupí a na prodejnu jsme vystavili všechna barevná provedení. Modrou, bílou, černou a červenou“ popisuje Petr.
Několik dní se skutečně vůbec nic nedělo a neprodal se ani jeden kus. Až jednoho dne přišel do prodejny nenápadný Vietnamec. „Já ci celvená vepa“, povídal a skutečně si koupil červenou Vespu. Podle Petra se totéž opakovalo i další den: „Přišel ten samý Vietnamec a opět chtěl „celvená vepa“. Tak jsme mu ji prodali, ale novou červenou Vespu jsme již na prodejně nevystavili. Zůstala pouze bílá, modrá a černá. A byl to tenkrát dobrý tah“, usmívá se Petr. Další dny totiž začali chodit Vietnamci ve větším počtu a všichni chtěli červenou Vespu.
„Zjistili jsme, že oni ty Vespy rozebrali na prvočinitele a posílali do Vietnamu, kde si je zase složili. Ve Vietnamu byla Vespa údajně tak ceněná, že ji šlo vyměnit za nějaký vesnický domek. Ale jenom červená. Tenkrát jsme na podpultových červených Vespách vydělali opravdu hodně“, uzavírá Petr.
Zažili jste Tuzex? Kupovali jste od veksláků bony? Napište nám svoje zážitky s Tuzexem do diskuze.
Zdroj: Jan Smékal; HAVLÍK, Adam. Marky, bony, digitálky: veksláci a fenomén veksláctví v socialistickém Československu. V Praze: Vyšehrad, 2022. Moderní dějiny (Vyšehrad). ISBN 978-80-7601-694-1.
