Volvo V40 je spolehlivé auto, které nabídne nejen slušnou dávku prostoru, ale také neotřelou eleganci. Je ale nutné vybírat vozy s prověřenou servisní historií a zárukou od prodejce.
I když se jméno V40 v minulosti u značky Volvo objevilo, tak tentokrát bude řeč o kompaktním pětidveřovém hatchbacku, který byl vyráběn v letech 2012 až 2019 a který si platformu a architekturu podvozku vypůjčil od třetí generce Fordu Focus. Konkurencí Volva V40 je třeba Mercedes třídy A, BMW řady 1 či Volkswagen Golf.
Volva V40 druhé generace začínají v inzerátech už pod 200 000 Kč, ale cenové dno okupují hlavně fleetové verze s ne zrovna zdařilou naftovou šestnáctistovkou. Na větší motory si připravte tak 250 tisíc minimálně a smiřte se s vyšším nájezdem. Pokud byste chtěli benzínvou verzi s nájezdem do 100 000 km, pořád se bavíme o cenách nad 350 000 Kč, větší diesely stojí tak od 300 tisíc nahoru, když mají nájezd do 100 000 km.
Benzinové pětiválce T4 a T5 jsou opravdu zajímavá kuriozita, ale jsou to spolehlivé motory
David Žídek; TestyOjetin.cz
V nejnovějších statistikách TÜV Report si vede Volvo V40 docela dobře. Tříleté auta jsou s 4,3% výskytem závad na sdíleném 33. místě. Proti tradici mívá malé Volvo také méně najeto, v tomto případě průměrně jen 43 000 km. Nejstarší kusy z let 2012 až 2013 se statisticky drží také vysoko na 24. místě s 10,6 % výskytu závad a průměrným nájezdem 102 000 km.
Menší poruchovost podporuje celkově právě menší nájezd modelu V40. Jistě, najdou se výjimky, kdy bude mít bývalé služební auto za pět let na budíku přes 200 000 km. Ale jak se jednalo především o soukromý vůz nebo auto pro sekretářku, ty nájezdy bývají celkově menší než u velkých modelů Volvo. Ty totiž naopak patří statisticky k nejvíce ojetým autům vůbec.
Příbuznost s Focusem má pár výhod. Především auto velmi slušně jezdí, i když na české silnice je ladění podvozku možná až zbytečně tuhé. U ojetiny vás ale asi bude více zajímat, že některé společné prvky podvozku zlevňují opravy. Zadní náprava je téměř totožná, vpředu je těch rozdílů víc, ale nejčastěji měněné věci jsou také shodné s Focusem. Na rozdíl od Focusu ale mohlo mít Volvo V40 i pohon všech kol. Prodávala se i zvýšené verze Cross Country, ale ta nemá žádné dodatečné úpravy podvozku. Vyšší světlost zaručují jen bachratější pneumatiky.
Foto: NetcarshowPod kapotou už je těch rozdílů víc. Volvo nabízelo ve V40 opravdu široké možnosti a vskutku exotické motorizace, ale bohužel nabídka ojetin nekopíruje tuhle pestrost a mnohdy se setkáte spíše s takovým tím fleetovým mainstreamem. Tím je naftová šestináctistovka od PSA (tu má i Focus), při troše štěstí ale narazíte na zajímavý naftový pětiválec. Z benzínů budou v autech spíše přeplňovné šestnáctistovky EcoBoost od Fordu, velmi zajímavých pětiválců 2,0 a 2,5 l je velmi málo. Stejně tak jen těžko budete hledat čtyřkolku. Naopak automat má docela dost vozů.
Foto: NetcarshowZákladní naftová šestnáctistovka je plýtvání. To si raději kupte nějaký levný Citroën. Navíc tu pořád zůstává riziko zakarbonovaného motoru trpícího na oddalované olejové intervaly, protože i Volvo nechalo motoru špatně tvarovanou olejovou vanu, ze které nejde všechna stará náplň vypustit a neznačkové servisy neví, jak to mají udělat. I když je to mechanicky vlastně slušný motor, je pocitově slabý, mívá zničenou spojku a hlavně po větších nájezdech hrozí drahými závadami kvůli zanedbanému servisu. Původní olejové intervaly na 30 000 km jsou pro něj smrt. Je potřeba je zkrátit na 10 000 km.
Jestli chcete diesel, hledejte právě některý z dvoulitrových naftových pětiválců ve verzích D3 či D4 (pozor, od roku 2014 jsou D3 a D4 už jen čtyřválce), což jsou naopak velmi spolehlivé motory. Olej měňte každý rok nebo maximálně po 20 000 km (jestli jezdíte hodně po městě, tak už raději po 15 000 km), tankujte kvalitní aditivovanou naftu jako prevenci zanášení drahých vstřikovačů a měly by vydržet. Ve velkých Volvech naftové pětiválce najíždějí půl milionu kilometrů bez větších poruch, tak není důvod, aby nevydržely tady. Jen po hodně vysokých nájezdech se připravte na to, že turbo a EGR už toho budou mít za sebou dost. Částicový filtr obvykle vydrží hodně přes 300 000 km.
Foto: NetcarshowBenzinové pětiválce T4 a T5 jsou opravdu zajímavá kuriozita, ale jsou to spolehlivé motory. Jak ve verzi 2,0 l, tak ve větší 2,5 l, kterou známe třeba i z Mondea nebo Focusu ST. Volvo nikdy nebylo sportovní auto, takže ho majitelé pravděpodobně neuhnali na okruhu, kdy pak uvařenému motoru prasklo těsnění pod hlavou, v horším případě i stěna mezi válci. Nic takového by se u V40 objevit nemělo a tyhle velké motory lze doporučit. Nekarbonují, mají krásný zvuk a rezervu výkonu. Škoda jen povinné kombinace s automatem. A leckoho asi odradí reálná spotřeba kolem 10 litrů na 100 km.
Dvoulitrové turbobenzíny vlastní konstrukce jsou slušné, ale trochu bezcharakterní. V ojetinách jich je ještě málo, to spíše narazíte na přeplňovanou šestnáctistovku původem od Fordu, což je známý EcoBoost. Tenhle motor uměl potrápit karbonováním a v nejhorším případě až prasklým pístem. Tak pozor, ať auto nejeví známky extrémní spotřeby oleje a ztráty výkonu. Pozdější verze 1,5 l už je lepší.
Jestli chcete automat, vyhněte se raději fordím dvouspojkovým Powershiftům a chtějte provedení s klasickým hydrodynamickým měničem. Sice bude mít trochu vyšší spotřebu, ale spolehlivost je téměř nekonečná. Zejména, když vyměníte v převodovce každých 60 000 km olej. Stejný interval platí i pro Haldex ve vzácných čtyřklokách. Pozor, na to druzí majitelé nevyužívající značkové servisy už zapomínají.
Volvo V40 je spolehlivé a slušné auto, ale soužití s ním mohou prodražit mimořádné opravy, hlavně po nehodách. Přední xenon stojí dvacet tisíc, nárazník skoro třicet. Malé ťukance často aktivují i systém ochrany chodců, kdy se nadzvedne kapota a vystřelí vnější ochranný vak. To jsou pak opravy za desítky (spíše stovky) tisíc. Jinak ale těžko můžeme tohle zajímavé, spolehlivé a na silnicích ne zrovna obvyklé auto, rozhodně doporučit.
Ojeté Volvo V40 – ve statistice poruchovosti TÜV Report si vede velmi dobře
