Stačí chvilka nepozornosti, k tomu husté noční sněžení a auto bezohledného řidiče může snadno zmizet i pod dvoumetrovou vrstvou napadaného a odhrnutého sněhu. Vyprostit ho je pak práce i na celý den.
Podobný úkaz není na horách ničím výjimečným. Především o víkendech, zimních prázdninách a v mezivánočním období jsou hory dopravně přetížené a auta stojí, kde se dá, i nedá. Úzké horské silnice však nepočítají s tím, že na krajnicích budou stát zaparkované vozy. Na takové silnici často projede i osobní vozidlo s velkými problémy, natož potom technika silničářů. A takové jedná pochopitelně odporuje Zákonu o silničním provozu. Ten totiž jasně stanoví, že při stání musí v každém směru jízdy zůstat alespoň jeden volný jízdní pruh o šíři minimálně 3 metry. V součtu tedy musí na obousměrné silnici zůstat volných 6 metrů.
A to je zásadní problém. Většina horských silnic takové parkování neumožňuje a mnohdy nenabízí celkovou šířku ani 5 metrů, natož aby bylo možné na krajnici parkovat. Vzhledem k tomu, že šíře sněhové radlice na technice silničářů mnohdy přesahuje i 2 metry, dopadá pak takové jednání nezodpovědně parkujících jak musí. Na již zapadaná parkující auta totiž nahrne radlice, případně sněžná fréza, další desítky centimetrů sněhu a auto v podstatě pohřbí pod vrstvu sněhu. Jestliže se tak stane v předvečer a celou noc hustě sněží, skončí auto klidně i pod jeden metr vysokou vrstvou sněhu. V takové situaci navíc není vůbec poznat, o jaké auto se jedná. Parkují-li taková auta v řadě za sebou je v podstatě nemožné svoje auto najít. Ke slovu tak přicházejí lopaty a majitelé musí své auto často i hodiny vyhrabávat ze závěje. Jestliže tedy nechtějí čekat až do jara, kdy sníh odtaje.
I v případě, že parkujete správně, doporučují zkušení řidič přivázat na anténu nějakou barevnou stuhu, aby bylo auto snadno k nalezení, jestliže zapadne sněhem natolik, že nebude možno rozeznat o jaké auto se jedná. Kdo má modernější vůz bez antény, může třeba na střechu vozu postavit trojúhelník nebo bezpečnostní kužel
