Pro Sověty byly v padesátých a šedesátých letech americké a německé vozy velkou inspirací. Především některé modely Ford a Opel. Inspiraci si od nich vzala pravděpodobně Volha 21 i pozdější Volha 24. Přesněji tedy Volga GAZ.
V textu se zaměříme na novější model, tedy Volgu GAZ 24. Ta se začala v Sovětském Svazu rodit již v roce 1966. V roce 1968 vyjelo na silnice asi třicet ručně vyrobených prototypů, aby v roce 1969 bylo v předsériové výrobě zhotoveno 215 kusů tohoto automobilu. Jeden z nich se dokonce v témže roce objevil na veletrhu v Brně, kde vzbudil nemalé pozdvižení. Byla to vlastně taková neoficiální světová premiéra vozu. Ta oficiální se však odehrála až o rok později, tedy v roce 1970, na počest stoletého výročí narození V. I. Lenina.
V socialistickém bloku neměla konkurenci
Elegantní karoserie s velkou prosklenou plochou a velkým zavazadlovým prostorem neměla tehdy v socialistickém bloku konkurenci. Volha 24 byla na svou dobu velice pohodlným a prostorným vozem, který nabízel nevídaný luxus. Vůz byl v základu vybaven benzínovým čtyřválcovým čtyřtaktním motorem OHV o zdvihovém objemu 2445 cm³, s výkonem 98 koní. Se čtyřstupňovou synchronizovanou manuální převodovkou dosahoval rychlosti 145 km/h.
Myslelo se i na opilé pasažéry
Automobilka ale dodávala také motor s výkonem sníženým na 85 koní, který byl schopen spalovat nízkooktanový benzín. Tyto vozy byly například v Sovětském svazu využívány jako vozy taxi. Ty měly ještě jednu zvláštnost. Zablokované levé zadní dveře a omyvatelné potahy z koženky. Mělo to svoji logiku. Mnohdy opilí sovětští pasažéři nemohli vystoupit do vozovky a případně znečištěný interiér se dal snadno omýt.
Volha za dvě škodovky
V roce 1971 byly první Volhy 24 představeny i československé veřejnosti a byl zahájen jejich prodej. Díky Volze došlo u nás k obnově vozového parku taxislužby a socialistických organizací. Používala je také někdejší Veřejná bezpečnost a StB. V nabídce Mototechny byla cena Volhy 24 stanovena na 105.000,- korun. Průměrná mzda však byla v té době pouhých 1.946 Kčs. Za cenu Volhy jste tak mohli mít třeba dvě nové Škody 100 a ještě dva tisíce litrů benzinu.
Petr Přikryl vzpomíná
Ojeté Volhy dávaly do prodeje většinou podniky a socialistické organizace, které jinou formou, než přes socialistický autobazar, nemohly auta prodat. Většinou měl prodávající garážmistr zájemce, který Volhu hned druhý den koupil. Na toto období vzpomíná i Petr Přikryl, který pracoval v autobazaru pod Libeňským mostem: „Prodávali jsme Volhy i Komunistické straně Československa. Plnou moc k prodeji měl pohodový pán soudruh, kterého jsme dobře znali. Součástí prodejní dokumentace byl i tzv. „Záznam o technickém stavu vozidla,“ vypráví Přikryl a pokračuje: „Zpovídal jsem prodávajícího, kdy měnil olej a co se na autě opravovalo. Po sepsání tohoto dokumentu ho musel prodávající podepsat. Soudruha tedy žádám: „Tak tady nám podepište několik vět a bude to.“ Soudruh se rozesmál a odpověděl: „Když to na mě neřeknete, tak já to podepíši.“
S Volhou na věčné časy
Přikryl následně přidává ještě další zážitky s Volhou: „Nejsilnější zážitky s prodejem těchto automobilů jsem měl v době, kdy sovětští vojáci a prominentní občané SSSR mohli u nás koupit Volhu a odvézt si ji domů. Během pár dní se snad všechny registrované Volhy v Československu začaly objevovat v autobazarech po celé republice. Iljič, Boris, nebo Sergej ji do druhého dne objevil a s nadšením koupil. Nebylo to ale zase tak jednoduché. Tito kupující potřebovali vývozní dokumenty a tak jsme měli složitější administrativu. Na každé Volze jsme museli zkontrolovat výrobní číslo karoserie a motoru. Každý den jsme v našem autobazaru zpracovávali desítky vývozů. Ráno před prodejnou již postávali koupěchtiví Sověti. Během pár týdnů celá řada českých podnikavců sháněla Volhy všude možně. Před bazarem „odlovili“ svého Sověta, domluvili cenu a na prodejnu přišli společně pro zprostředkování prodeje a vybavení vývozních dokumentů. Vůbec jsem nechápal, jaké vraky Sověti kupovali. Neřešili, zda je auto pojízdné, jak je zkorodované, havarované… Domů je dopravovali železnicí. Co se dělo potom, nevím. Vzpomínám, jak na Smíchově v Radlické ulici, před dílnou našeho známého stála nepojízdná Volha snad pět let. Byla doslova nahozená vrstvou bláta od projíždějících automobilů. Můj známý vypátral majitele a jednoho dne naložil Volhu na odtahovku a dorazili k nám do Libně. Pod vrstvou koroze jsem našel výrobní číslo a číslo motoru a za chvíli i ruský kupec dostal svoji vytouženou Volhu. Říkal jsem si, že by mohla být spíše použita jako socha – pomník všem těm vyvezeným Volhám do SSSR. Akorát by chtěla ještě nahodit betonem z té druhé strany. Na tuto neskutečnou dobu ještě vzpomenu historkou na závěr. Sovětští kupující nám z vděčnosti často dávali různé dárky. Měl jsem tak třeba několik vrtaček, lupínkových pilek, stříkacích pistolí, budíků, svícnů… vše sovětské výroby. Obzvláště bizarním dárkem byla lampička vyrobená z nějaké protitankové nábojnice. Té jsem se rychle zbavil, šel z ní tak trochu strach. Věřím, že kdybych si za Volhu přál sovětský tank, tak bych ho druhý den měl. Již nikdy jsem nepoznal tak odhodlané kupující, jako byli Sověti,“ uzavírá Přikryl.
Máte nějakou vlastní zkušenost s Volhou 24? Napište nám do diskuze. A jestli se vám náš článek líbil, sdílejte ho, prosíme, dál. Děkujeme.
