Sověti kupovali v českých autobazarech před rokem 1989 ojeté Volhy jako diví. Neřešili, zda je auto pojízdné, jak je zkorodované, nebo havarované. Domů je dopravovali železnicí a tehdejším bazaristům dávali i zajímavé "dárečky".
Volha GAZ-24 byl osobní automobil vyšší střední třídy s karosérií sedan vyráběný automobilkou GAZ v SSSR. První Volhy 24 začaly opouštět montovací linky v Gorkém v roce 1967. Oficiální premiéra vozu se však odehrála až v roce 1970 na počest stoletého výročí narození V. I. Lenina.
V tehdejším socialistickém bloku neměla karoserie Volhy s velkou prosklenou plochou a obřím zavazadlovým prostorem v podstatě konkurenci. Volha byla na svou dobu velice pohodlným a prostorným vozem, který nabízel nevídaný luxus. Vůz byl v základu vybaven benzínovým čtyřválcovým čtyřtaktním motorem o zdvihovém objemu 2445 cm³ s výkonem 72 kW. Se čtyřstupňovou synchronizovanou manuální převodovkou dosahovala Volha rychlosti 145 km/h se spotřebou 10 – 14 litrů benzínu.
Vůz, jehož celková hmotnost byla 1.830 kg, však nebyl vybaven posilovačem řízení. Volant měl proto velký průměr, ale i tak si tehdejší řidiči, především taxikáři, kteří s Volhou jezdili po městě, docela „zaposilovali“. Volha 24 byla jedním z nejdéle vyráběných automobilů v socialistických zemích. V Sovětském svazu se používala Volha (ve verzi kombi) například jako sanita, nebo policejní vůz, a také u nás byla velice rozšířeným vozem. Především v tehdejších socialistických organizacích a dále jako vozy taxi.
Jak se ojeté Volhy dostávaly před rokem 1989 na sekundární trh, zavzpomínal Petr Přikryl, který před rokem 1989 pracoval v asi nejznámějším českém autobazaru v pražské Libni. Tady jsou jeho postřehy:
JEDNA ZA CENU DVOU…
Roku 1971 byly první "dvadcaťčetvjorky" předvedeny i československé veřejnosti a byl zahájen jejich prodej. Díky Volze došlo u nás k obnově vozového parku taxislužby a socialistických organizací. Používala je také někdejší Veřejná bezpečnost a StB. V nabídce Mototechny byla cena Volhy 24 stanovena na 105.000 korun. Průměrná mzda však byla v té době pouhých 1.946 Kč. Za cenu Volhy jste tak mohli mít například dvě nové Škody 100 a ještě dva tisíce litrů benzinu.
SOUDRUHU, PODEPIŠTE ZDE NĚKOLIK VĚT…
Volhy nám do prodeje většinou dávaly podniky a socialistické organizace, které jinou formou, než přes socialistický autobazar, auta nemohly prodat. Většinou měl prodávající garážmistr už domluveného zájemce, který Volhu hned druhý den koupil. Prodávali jsme Volhy i Komunistické straně Československa. Plnou moc k prodeji měl soudruh, kterého jsme dobře znali. Součástí prodejní dokumentace byl i tzv. „Záznam o technickém stavu vozidla“. Zpovídal jsem prodávajícího, kdy měnil olej, nebo co se na autě opravovalo. Po sepsání tohoto dokumentu ho musel prodávající podepsat. Soudruha tedy žádám: „Tak tady nám podepište několik vět a bude to.“ Soudruh se rozesmál a odpověděl: „Když to na mě neřeknete, tak já to podepíši“.
S VOLHOU NA VĚČNÉ ČASY
Ovšem nejsilnější zážitky s prodejem těchto automobilů jsem měl v době, kdy sovětští vojáci a prominentní občané SSSR mohli u nás koupit Volhu a odvézt si ji domů. Během pár dní se snad všechny registrované Volhy v Československu začaly objevovat v autobazarech po celé republice. Kdejaký Boris, nebo Sergej ji do druhého dne objevil a s nadšením koupil. Nebylo to ale zrovna jednoduché. Tito kupující potřebovali vývozní dokumenty a tak jsme měli složitější administrativu.
Na každé Volze jsme museli zkontrolovat výrobní číslo karoserie a motoru. Každý den jsme v našem autobazaru zpracovávali desítky vývozů. Ráno již před prodejnou postávali koupěchtiví Sověti. Během pár týdnů celá řada českých podnikavců sháněla Volhy všude možně. Před bazarem „odlovili“ svého Sověta, domluvili cenu a na prodejnu přišli už společně pro zprostředkování prodeje a vybavení vývozních dokumentů. Vůbec jsem nechápal, jaké vraky Sověti kupovali. Neřešili, zda je auto pojízdné, jak je zkorodované, havarované. Domů je dopravovali železnicí. Co se dělo potom, nevím.
Vzpomínám, jak na Smíchově v Radlické ulici, před dílnou našeho známého, stála nepojízdná Volha snad pět let. Byla doslova nahozená vrstvou bláta od projíždějících automobilů. Můj známý vypátral majitele a jednoho dne naložil Volhu na odtahovku a dorazili k nám do Libně. Pod vrstvou koroze jsem našel výrobní číslo a číslo motoru a za chvíli už ruský kupec našel svoji vytouženou Volhu. Říkal jsem si, že by mohla být spíše použita jako pomník všem těm vyvezeným Volhám do SSSR. Akorát by chtěla ještě nahodit betonem z té druhé strany. Na tuto neskutečnou dobu ještě vzpomenu historkou na závěr.
Sovětští kupující nám z vděčnosti často dávali různé dárky. Měl jsem tak třeba několik vrtaček, lupínkových pilek, stříkacích pistolí, budíků, svícnů… Vše sovětské výroby. Obzvláště bizarním dárkem potom byla lampička vyrobená z nějaké protitankové nábojnice. Té jsem se rychle zbavil, šel z ní tak trochu strach. Věřím, že kdybych si tehdy za Volhu přál sovětský tank, tak bych ho druhý den měl. Již nikdy jsem nepoznal tak odhodlané kupující, jako byli tito „maladci“.
Pamatujete Volhy GAZ 21, nebo GAZ 24? Máte nějakou zajímavou zkušenost, nebo příběh? Napište nám do diskuze, nebo na email info@testyojetin.cz. Rádi váš příspěvek zveřejníme. A jestli se vám náš článek líbil, sdílejte ho, prosíme, dál. Děkujeme.
