Sovětské Žiguli bylo před rokem 1989 velice žádaným vozem. Nejen v Sovětském svazu, ale také v Československu. Byl to totiž licenční Fiat 124. Jenom o dost masivnější a odolnější. Pracovníci autobazaru našli v jednom žigulíku dokonce utajenou schránku na peníze.
Hlad po autech byl i v tehdejším Sovětském svazu ohromný. Jenže domácí produkce nestačila ani kapacitně ani technologicky. V roce 1966 byla proto dohodnuta spolupráce mezi sovětskou vládou a automobilkou Fiat o vybudování továrny a následné produkci vozu na základě licence. Za tu částečně zaplatil Italům Sovětský svaz zbožím a surovinami. Jednalo se především o ocelové plechy, jejichž kvalita se však prý následně projevila v předčasné korozi u vozů Lancia.
Byl to „sovětský Fiat“
Za čtyři roky od podepsání smlouvy byla za pomoci italských odborníků dostavěna rozlehlá a moderní automobilka VAZ (Volžské automobilové závody), která se již v druhé polovině 70. let stala hlavním producentem osobních automobilů v zemi. První prototypy vycházely z modelu Fiat 124, což byl v roce 1966 vůz s titulem „Auto roku“. V Sovětském svazu se auto jmenovalo Žiguli, pro export byl potom zvolen název Lada.
Prototypy nevydržely ani týden
V letech 1967 a 1968 se z Turína do Sovětského svazu přivezlo několik desítek zkušebních vozidel, aby si je sovětští inženýři důkladně vyzkoušeli. Traduje se, že některé z nich nevydržely v rukou sovětských zkušebních jezdců ani týden. Postupně se tak odhalovala slabá místa a vozy se upravovaly tak, aby vydržely provoz v náročných podmínkách Sovětského svazu.
Úprav bylo nespočet
Bylo například nutné vyztužit samonosnou ocelovou karoserii, což se projevilo např. na tlustší střeše a silnějších sloupcích. Změnami prošel také podvozek. Poháněná zadní tuhá náprava byla odlehčená dvěma dvojicemi podélných ramen s Panhardskou tyčí. Vpředu i nadále zůstala nezávisle odpružená přední náprava. Vůz dostal také odolnější pérování a především brzdy, které byly na původním voze sice všechny kotoučové, které ovšem v náročných podmínkách sovětských cest snadněji ztrácely svoji účinnost. Proto se u zadních kol přistoupilo k nainstalování spolehlivějších bubnových brzd.
Jiný motor
Zcela odlišný byl také motor, kterým byl podélně uložený čtyřválec OHC o objemu 1.198 cm3. Výkon 44 kW (60 koní) byl přenášen čtyřstupňovou manuální převodovku na zadní kola. Necelou tunu těžký vůz (955 kg) dosahoval maximální rychlosti lehce přes 140 km/h při průměrné spotřebě 8 -10 litrů benzínu.
Žigulík v Československu
Lada VAZ 2101 se začala na sovětském trhu prodávat od srpna roku 1970, světová premiéra pak proběhla na počátku roku 1971 na autosalonu v Bruselu. Do Československa se vůz zpočátku dodával s názvem VAZ Žiguli, díky čemuž zdomácněl jako „žigulík“. Ovšem již od roku 1972 se stejně jako na všech ostatních exportních trzích užíval název Lada. Tak mu ale v Československu říkal málokdo. Byl to prostě „Žigul“. Za třináct let výroby vzniklo celkem na 3 miliony exemplářů modelu 2101.
Nedostatkové kombi
O auto byl ohromný zájem nejen na domácím trhu, ale i v tehdejším Československu. Díky poměrně masivnímu dovozu na počátku 70. let mohl být zrušen pořadníkový systém. Na auta se však stejně čekalo. Sedany Lada 1200 stály v tehdejší době 58.000,- Kčs, Lada 1300 64.000,- Kčs a špičková Lada 1500 pak rovných 70.000,- Kčs. Praktický kombík Lada 1200 Universal přišel na 66.000,- Kčs, jednalo se však o velmi nedostatkový model.
Zajímavé zážitky
O své zážitky se „Žigulem“ se s námi podělil i Petr Přikryl, který před rokem 1989 pracoval v asi nejznámějším autobazaru v Praze pod Libeňským mostem: „V autobazaru pod Libeňským mostem, kde jsem pracoval, jsem Žigulů prodával stovky. Jednalo se o auto, které odstavilo domácí škodovku z prvního místa na žebříčku oblíbenosti. Prodával jsem především ojeté taxíky, které ale i po stovkách tisíc ujetých km stále fungovaly, dále zkorodovaná služební auta různých národních podniků, a v neposlední řadě i zánovní auta od pražských veksláčků, kteří za dvouletého Žigula poptávali klidně i původní cenu.
Mechanický „držák“
Pár žigulíků jsem také vlastnil, ale na jednoho nemohu zapomenout. V roce 1980 jsem koupil VAZ 2101 od starší paní, která po smrti manžela zůstala sama. Neměla ani řidičský průkaz a auto stálo pár let ve stodole. Stav karoserie jsem později v bazaru často popisoval v Záznamu o technickém stavu vozidla následovně: „Projevy koroze na hranách a spojích, vespod i na bočních plochách, místy s materiálovým rozpadem“. Mechanicky i motoricky však bylo auto zcelav pořádku.
„Pašerácký“ Žigul
Jednoho dne však na parkovišti ve Vysočanech nacouval do mého Žigula pán s obytnou Avií a pravý přední blatník byl na výměnu. Sehnat tehdy jakýkoliv náhradní díl byl nadlidský výkon, ale nakonec se to podařilo a u známého v dílně jsme hned začali s opravou. Co jsme ale nalezli pod blatníkem v dutině podběhu? Malou magnetickou krabičku od bonbónů Energit a v ní 300 západoněmeckých marek. Údiv prostě takový, jako když naleznete poklad.
Maminka v Německu
Kamarád klempíř začal bedlivě prohlížet další část podběhu a skutečně se jednalo o důmyslný úkryt, do kterého se šlo dostat, jen když jste věděli jak na to. Po opravě jsem navštívil paní, od které jsem auto koupil, ale nic moc jsem se nedozvěděl. Jediné co mi tato pohodová paní řekla, bylo, že manžel jezdil často do západního Německa za svoji maminkou, která tam vlastnila docela velikou tiskárnu. Ona s ním ovšem nejezdila. Soudruzi je totiž nikdy společně nepustili“. A tak záhada zůstane už asi navždy záhadou.
Žigul nebo Fiat?
S Žigulem jsem zažil i úsměvné historky. V době, kdy jsem ještě pracoval v Ústavu pro výzkum motorových vozidel v Praze, jsem vlastnil Žigulíka ještě s originálním nápisem v azbuce na zadním čele. Sehnal jsem si loga Fiat 124, vyměnil volant, rozebral jsem tachometr a odstranil nápis v azbuce „voda“. Jednou jsem vezl kolegu výzkumníka a ten povídá: „No to je úplně něco jiného, než ten žigulík. Fiat a jeho staré dobré „óhávéčko“ (Fiat měl motor s ventilovým rozvodem OHV, pozn. redakce), to se pozná…" Obával jsem se, že se bude chtít kochat pohledem na motor, nebo že si všimne homologačních značek na oknech mého Žigula. Ale nestalo se, podle něj jsem měl prostě Fiata,“ uzavírá svoje vyprávění Přikryl.
Máte nějakou vlastní zkušenost se „Žigulem“? Napište nám do diskuze. A jestli se vám náš článek líbil, sdílejte ho, prosíme, dál. Děkujeme.
