Jeho auto, které před každou velkou cestou servisuje u kamaráda v Ústí nad Labem, už má najeto přes tři sta tisíc kilometrů. Na svých cestách se honilo i s Porsche 911 nebo Ferrari 250
„Auta mne fascinovala od dětství. Sbíral jsem články, obrázky a knihy o nich,“ začíná své vyprávění sedmdesátník, který se až do odchodu do důchodu živil jako řidič autobusu městské dopravy v Kodani. V roce 1984 se poprvé vydal do tehdejšího Československa na týdenní dovolenou. „Když jsem na ambasádě v Kodani čekal na vízum, zaujal mne motoristický časopis, v němž se psalo o historii značek Lurien & Klement a Škoda. Samozřejmě jsem věděl, že české vozy existují, ostatně v Dánsku patřily už tehdy k nejpopulárnějším. Jinak ale v dánštině moc informací nebylo. Po návratu z cesty jsem se proto pustil do hlubšího výzkumu,“ vykládá.
Mluvme dánsky
Napsal tedy jednostránkový leták o vozech Škoda, který v náhlém popudu poslal do podniku Motokov, který před rokem 1989 vyvážel ze socialistického Československa automobily. A připojil žádost o prohlídku muzea značky Škoda. Vlastně si od toho nic nesliboval, nicméně asi po půl roce přišla odpověď od dánského importéra české značky s telefonním číslem do Prahy, kam má zavolat, a jménem člověka, kterého má chtít k telefonu.
„Byl jsem pěkně nervózní a několik dnů jsem si sumíroval v hlavě řeč v němčině. Byl to totiž můj první telefonát do zahraničí a v cizí řeči. K tomu člověku jsem se dostal a on po pár větách povídá: pojďme mluvit dánsky! Ukázalo se totiž, že dřív pracoval na ambasádě v Kodani a bydlel pár ulic ode mne. Byli jsme v podstatě sousedé,“ směje se Pol. Cesta do Prahy se nakonec podařila, stejně jako do muzea v Mladé Boleslavi a továrny Tatra v Kopřivnici. „Bohužel mne nevzali do výroby v Boleslavi. Ta byla neprodyšně uzavřená – chystala se totiž premiéra zbrusu nového modelu.“ Tím vozem byl Favorit.
Patnáct let na dvorku
Jeho srdce si ale získal o něco starší model Škoda 110 L. Jak k němu přišel? „Díky dánskému importérovi, který otiskl můj článek ve svých materiálech, jsem se dostal do styku s klubem majitelů vozů Škoda a vzápětí se stal i jeho členem, i když jsem český vůz neměl. Navíc jsem se jako editor začal starat o jejich klubový časopis a přispívat do něj. Jednou přišel dopis od dánského dealera, že má starou sto desítku a jestli by o ni někdo z klubu neměl zájem. Původní majitel zemřel a auto s pouhými sedmi tisíci kilometry na tachometru pak patnáct let stálo na dvorku. Ano, tušíte správně, ten vůz jsem v roce 1994 koupil.“ Auto bylo po době strávené na dvorku prorezlé, ale jeden z Halvorsenových přátel, šikovný mechanik ho dal do pořádku. Od té doby tvoří Pol s autem nerozlučnou dvojici a prakticky veškerou dovolenou trávili na srazech v Česku, na Slovensku – i mnohem, mnohem dál.
Tue Pol Halvorsen navíc našel elegantní řešení, jak servisovat takového veterána: servisem u kamaráda v Ústí nad Labem na severu Čech začínala každá z jeho dlouhých evropských výprav, a tamtéž končila. I návrat totiž většinou plánoval přes české území, aby jeho Škoda 110 L dostala tu nejlepší péči. Možná i díky tomu se auto nikdy vážněji neporouchalo.
Proč se jmenuje Šemík?
Tue Pol Halvorsen svému vozu Škoda říká Šemík. Proč? „Po odchodu do penze jsem strávil týden u kamaráda v Praze. Objevil jsem tam knihu o českých pověstech a četl si o vladykovi Horymírovi a jeho koni Šemíkovi, který podle legendy svému pánovi zachránil život tím, že s ním skočil z hradeb královského paláce na pražském Vyšehradě. Sice je to jen legenda, ale najednou se mi rozsvítilo. Mé auto bude Šemík. Vždyť taky skáče – z Kodaně do Prahy a zpět!“ Na auto dokonce připevnil cedulku s jeho jménem.
Naprosto osvětleno
V roce 1998 odešel Pol do důchodu, což mělo jeden pozitivní dopad: coby mentální relax začal podnikat delší a delší cesty. Čtyři týdny, pak sedm, později dva i tři měsíce. Jako každý rok i v roce 2005 se toulal po střední Evropě. „Tehdy nebylo ke vstupu na Ukrajinu potřeba vízum. A já byl zrovna v Polsku kousek od hranic. Tak proč tam nezajet?“
Tím začaly jeho výpady mimo dosavadní česko-slovensko-polsko-maďarské teritorium. Na Ukrajinu se o dva roky později vrátil. „Potkal jsem mladého Ukrajince, který studoval u nás. Vyprávěl mi o americkém road movie Naprosto osvětleno, který pojednává o muži, jenž se vypraví hledat své kořeny. Ve starém Trabantu jezdí po Ukrajině společně s kamarádem a sní o tom, že najde ,supersilnici’ do Lutsku. A já si řekl, že ji taky chci objevit. Tak jsem vyrazil. Dokonce jsem se dostal na místa, kde se film natáčel.“ Pokračoval dál na východ, chtěl vidět Kyjev. Když si tam vzpomněl na film Křižník Potěmkin, který sledoval v dětství, jako další cíl si zvolil Oděsu. Nakonec dojel až do Doněcku a přes Krym pokračoval do Rumunska a zpět domů.
Na sever, Šemíku!
Rok na to si výpravu na Krym zopakoval. „Při plavání v moři jsem tam ztratil brýle. Místní legenda praví, že když se v Černém moři něco ztratí, vyplave to na druhé straně u Bosporu. Následující rok jsem se tedy vypravil hledat své drahé brýle, dojel přes Istanbul až do Ankary a přes Bulharsko a Rumunsko do Česka.“
O něco kratší výpravu absolvoval předloni, tentokrát na sever. „Všechno bylo zavřené kvůli covidu a v jednu chvíli se asi na dva týdny otevřelo Norsko. A já nikdy nebyl na Severním mysu, který bývá označován - i když asi mylně - za nejsevernější bod Evropy. Tak jsem si tam zajel, vracel jsem se před Švédsko. Na této pouti jsem pocítil největší Šemíkovu slabinu, topení přece jen s Norskem úplně nepočítalo,“ vzpomíná.
Jinak mu vůz maximálně vyhovuje, dokonce víc než moderní auta. „Šemík je malý, ale pro mě pohodlný. Ostatně v tom sedadle sedím posledních třicet let, takže je na mne dokonale vytvarované,“ směje se dánský cestovatel, který ve svém veteránu sice má rádio, většinou je však vypnuté. Tue Pol prý totiž na cestách raději přemýšlí.
Sporťáky pozor, jede Šemík!
Za volantem ho občas napadnou poněkud poťouchlé věci. „Rok poté, co jsem objevil Šemíkovi jméno, jsem s ním zajel do vsi Neumětely, kde má jeho bájný jmenovec pomník, a vyfotil se u něj. To bylo v pohodě. Vymyslel jsem si pak ale i to, že bych si podobnou fotku s autem pořídil na Vyšehradě. Zaparkoval jsem před branami a šel obhlédnout terén: zákaz vjezdu mimo dopravní obsluhu, uvnitř spousta lidí i pár zaparkovaných aut. Riskl jsem to a zajel dovnitř, udělal fotky. Na cestě ven mě ale zastavil policista. Neuměl moc anglicky, já ještě hůř česky, zkoušel jsem mu vysvětlit důvod svého činu. Byl však nekompromisní a trval na pokutě. Zavedl jsem ho ukázat mu záď vozu s cedulkou se jménem. Rychle pochopil, zasmál se a nechal mě jet. Takovou sílu to jméno v Česku má,“ vypráví.
A rovnou přidává ještě jednu úsměvnou historku. Výpadovka z Karlových Varů směrem k dálnici. Omezená rychlost na sedmdesát kilometrů. „Šemík je rychlý. Myslel jsem, že těch sedmdesát jedu, možná pětasedmdesát. Najednou před sebou vidím Porsche 911 s tím velkým spojlerem a Ferrari 250. Dojeli jsme až k nim a v takových situacích Šemíka nemám pod kontrolou, on si dělá, co chce. Předjíždíme je rychlostí asi 85 kilometrů a v tom před námi pod mostem policie s radarem. Zírali nevěřícně a v takovém úžasu, že nás ani nestihli zastavit. Šemík ty dva sporťáky zachránil, protože také jely rychle a jejich řidiči by dostali pokutu. Po chvíli mě pak na dálnici dojeli a celí rozesmátí mi mávali. I takové věci s tím autem zažívám.“
Sejdeme se na padesátinách
Tue Pol Halvorsen na závěr odhaluje i jeden svůj sen. „Potkal jsem se jednou s lidmi z muzea v Mladé Boleslavi a požádal je, jestli by se dalo zjistit, kdy Šemíka vyrobili. Bylo to 8. listopadu 1976 během denní směny. Už nějakou dobu všem kolem sebe říkám, ať se chystají na pořádnou party: 8. listopadu 2026 budeme slavit Šemíkovy padesátiny. Bude to na parkovišti před muzeem v Boleslavi a lidi ze ŠKODA Auto nakoupí klobásy a pivo. Akorát o tom tedy ještě nevědí,“ uzavírá se smíchem Tue Pol.
