Ivan Jonák, známá to postava devadesátých let, se živil také jako černý taxikář. Pokukoval sice po Volze GAZ 24, jenže podle svých slov nechtěl řídit auto, které vyrobili v zemi okupantů. Pořídil si proto Tatru 603
Co znamená pojem „černý taxikář“ dnešní generace, odkojená Uberem nebo Boltem, většinou vůbec neví. Ti starší si ale možná vzpomenou, že si takto přivydělávaly tisícovky řidičů ve velkých městech tehdejšího Československa. Bez jakékoliv licence a označení vozu brázdili majitelé škodovek, žigulíků, ale například i trabantů, ulice nočního města a čekali, kdo na ně mávne. Jízdné se vždycky dohodlo, bylo často nižší než u klasického taxi, a šlo samozřejmě celé do kapsy majitele vozu.
V roce 1989 jsem takto se svojí „stodvacítkou“ jezdil každý víkend noční Prahou. Za pátek a sobotu jsem si vydělal i patnáct stovek
Karel T; bývalý „černý taxikář“ z Prahy
V době, kdy byla průměrná mzda necelé 3 tisíce korun, byl takový přivýdělek velmi zajímavý. Podle některých pamětníků se takto daly vydělat i dva nebo tři tisíce korun za víkend. To věděl i Ivan Jonák, který ve své knize (JONÁK, Ivan. Sex, disco, revoluce!: můj bestseller : vzpomínky na zlatý časy a slávu Discolandu. [Praha]: Scrptd., 2019. ISBN isbn:978-80-906402-3-8) popsal, jak se zahleděl do vozu Volha GAZ 24, ale potom se rozhodl, že ve Volze, tedy v autě, které bylo vyrobené v tehdejším Sovětském svazu, jezdit nebude. Pořídil si proto Tatru 603 a taxikařil s tímto luxusním, i když ojetým, modelem kopřivnické automobilky.
Volha GAZ 24 ale byla v tehdejší době mezi taxikáři velice oblíbená. Určitý čas s tímto vozem strávil i náš kolega, který však nakonec prodal svoji Volhu až do Mongolska. Volha byla totiž relativně populární i v zahraničí, jenže v exportních vozech byl pod kapotou naftový motor Peugeot. Čeští taxikáři se však museli spokojit s benzínovým čtyřválcem o výkonu 98 koní. Existovaly i poněkud exotické verze, které sloužily tajné policii KGB. Tyto vozy měly pod kapotou osmiválcové motory z limuzíny Čajka a dosahovaly rychlosti až 200km/h.
Těžký motor byl umístěn vpředu, auto však mělo zadní náhon. Do zavazadlového prostoru se tak u vozidel určených pro KGB dávala litinová deska s hmotností 200kg. Jak se takový vůz bez posilovače řízení ovládal, si dokáže asi každý představit. Je jasné, že za volantem musel sedět pořádný kulturista, který byl po průjezdu Moskvou vyčerpaný jak po dvouhodinovce v policejní posilovně. Čeští policisté, v jejichž řadách se Volha Gaz 24 také objevovala, se však s takovým závodním tankem nepotkali. Ti měli pod kapotou, stejně jako taxikáři, v drtivé většině případů slabý benzínový čtyřválec.
Jeli jste někdy s tzv. „černým taxikářem“ Napište nám do diskuze.
